Den 5.s

Ráno jsme vstali celkem brzy a vyrazili taxikem na nádraží Harasta (tentokrát jsme zapomněli smlouvat :-(, takže nás trochu natáhl). Po tom, co jsme prošli kontrolou zavazadel jsme procházeli uličkou křičících naháněčů, kteří se snažili dostat co nejvíce lidí právě k jejich cestovní kanceláři. Vcelku asertivně jsme vybrali 1 a koupili lístky do Palmyry. J. nebylo dobře (1. zažívací problémy přišly ráno), odvážila se tedy i na místní veřejné turecké WC.
Společnost, u které jsme koupili lístky byla malá a bus, který přijel byl v porovnání s ostatními rachotina, v jejíž útrobách bylo snad 50 nesnesitelných stupňů. Báli jsme se, že čtyřhodinovou jízdu pouští budeme muset absolvovat bez klimatizace, během cesty však se začlo ochlazovat, a"foukání" přeci jen fungovalo. To bylo také štěstí, protože J.bylo opravdu zle, a jediná její záchrana před mezinárodním zostuzením bylo to, že se jí podařilo usnout a nevolnost zaspat. Jinak jsou ale syrské autobusy zřejmě vybaveny podobnými komfortními službami jako v čechách či ještě lepší: steward roznášel vodu a bonbony a neustále tam hrála arabská televize.
Po příjezdu do Palmyry se na nás vrhli taxikáři, tvrdili, že do centra je to x km a že bez nich tam rozhodně nedojedeme. Přidali jsme se k jedněm Francouzům, tím pádem jsme se dostali za slušný peníz k hotelu, kde jsme po odolném smlouvání V. zakotvili. Zdálo se však,že taxikáři v tomto městě byly pouhou pastí na turisty, protože zatímco nás cizince vysadil autobus kus za městem, s ostatními jel dál. A vzhledem k jeho cílové stanici zřejmě do centra :-(
Odpočíváme v hotelu než poleví největší vedro (zde v poušti je o dost tepleji než bylo v Damašku) a k večeru vyrážíme obhlédnout toto překrásné starobylé pouštní město, s jeho sloupovími a zbytky balova chrámu. Mezi rozvalinami nás dožene beduín na motorce, u kterého V. usmlouvá za dobrou cenu náhrdelník z velbloudí kosti pro J. (smlouvání mu opravdu začíná jít). Toto vše spolu se západem slunce vykouzlilo opravdovou romantickou atmosféru. Ta však trvala jen do chvíle, kdy jsme se vraceli zpět a pochopili, že zpět do hotelu prostě netrefíme. Odpolední prázdné uličky se od těch plných lidí a otevřených obchůdků lišili natolik, že původně jednoduchou cestu od hotelu jsme vůbec nepoznávali. A co víc, my jsme si ani nepoznamenali jméno hotelu! Asi hodinu jsme již téměř zoufale bloudili uličkami, až jsme ho konečně našli. Celou dobu jsme kroužili těsně kolem něj!
V. si dal oslavný faláfel (J. bylo stále nedobře). Díky tomu jsme se seznámili s arabem, který vlastnil obchůdek hned vedle hotelu, protože nás pozval, ať si V. sní jídlo u něj na schodku. Přijmeme od něj čaj i jeho "růženec" jako dar a jdeme do hotelu, protože je už pozdě.