Den 6.

Vstáváme v půl šesté, abychom mohli vyrazit dříve, než začnou tropická vedra. Mezi antickými sloupy čekáme na velbloudáře. Nakonec usmlouváme z 1000 SYP za 1 osobu 1200SYP za oba na dvouhodinovou projížďku na velbloudech. je to rozhodně zážitek, zejména když vstává... Každý jede na jednom velbloudu, ten, na němž sedí J., je přivázán k velbloudu, na kterém sedí V., a toho vede asi 12ti letý chlapec. Připadáme si jako praví turisté, jak si tak vykračujeme velbloudu na hrbu skrze rozvaliny dávného města a oázou. I když jsme to usmlouvali pěkně, stejně dosáhli svého a o 20 minut nám to zkrouhli. I tak jsme ale byli vysezení až až :-)
Po královské jízdě jsme se pěšky vydali k údolí starodávných hrobek, kde pohřbívali své mrtvé v šuplících nad sebou. Vyfotíme a jdem se schovat do hotelu, neboť slunce je už vysoko a pořádně pálí. Cestou na hotel nás arab z obchůdku vedle hotelu zve ještě na kafe, tak přijímáme pozvání. Snažíme si povídat, ale jeho zásoba anglických slovíček odpovídá zhruba naší zásobě arabské, takže větší část času trávíme tichými úsměvy a srkáním kávy. i tak to bylo velmi milé, ještě se u něj zastavíme víckrát. Odpoledne pak vyrážíme do ulic. Nejprve vyměnit si velké bankovky za drobnější do banky. I zde v bance mají bankovky silně použité a potrhané, úředník nám je však velkoryse zalepí izolepu a je vše v pořádku :-).
Necháme se vyvézt taxikem k citadele, sedíme před ní a pozorujeme Palmyru z výše. Zde se odehrála jistá historka se smlouváním o J. za 5 velbloudů s beduínským chlapcem, ale z etických důvodů tuto část odpoledne vypustíme.
Cestou zpět si V. dal k večeři kebab (což nezůstalo bez následků), a po zastávce u "našeho" araba na cole v jeho obchůdku už nás čeká poslední noc v Palmyře.

Den 5.s

Ráno jsme vstali celkem brzy a vyrazili taxikem na nádraží Harasta (tentokrát jsme zapomněli smlouvat :-(, takže nás trochu natáhl). Po tom, co jsme prošli kontrolou zavazadel jsme procházeli uličkou křičících naháněčů, kteří se snažili dostat co nejvíce lidí právě k jejich cestovní kanceláři. Vcelku asertivně jsme vybrali 1 a koupili lístky do Palmyry. J. nebylo dobře (1. zažívací problémy přišly ráno), odvážila se tedy i na místní veřejné turecké WC.
Společnost, u které jsme koupili lístky byla malá a bus, který přijel byl v porovnání s ostatními rachotina, v jejíž útrobách bylo snad 50 nesnesitelných stupňů. Báli jsme se, že čtyřhodinovou jízdu pouští budeme muset absolvovat bez klimatizace, během cesty však se začlo ochlazovat, a"foukání" přeci jen fungovalo. To bylo také štěstí, protože J.bylo opravdu zle, a jediná její záchrana před mezinárodním zostuzením bylo to, že se jí podařilo usnout a nevolnost zaspat. Jinak jsou ale syrské autobusy zřejmě vybaveny podobnými komfortními službami jako v čechách či ještě lepší: steward roznášel vodu a bonbony a neustále tam hrála arabská televize.
Po příjezdu do Palmyry se na nás vrhli taxikáři, tvrdili, že do centra je to x km a že bez nich tam rozhodně nedojedeme. Přidali jsme se k jedněm Francouzům, tím pádem jsme se dostali za slušný peníz k hotelu, kde jsme po odolném smlouvání V. zakotvili. Zdálo se však,že taxikáři v tomto městě byly pouhou pastí na turisty, protože zatímco nás cizince vysadil autobus kus za městem, s ostatními jel dál. A vzhledem k jeho cílové stanici zřejmě do centra :-(
Odpočíváme v hotelu než poleví největší vedro (zde v poušti je o dost tepleji než bylo v Damašku) a k večeru vyrážíme obhlédnout toto překrásné starobylé pouštní město, s jeho sloupovími a zbytky balova chrámu. Mezi rozvalinami nás dožene beduín na motorce, u kterého V. usmlouvá za dobrou cenu náhrdelník z velbloudí kosti pro J. (smlouvání mu opravdu začíná jít). Toto vše spolu se západem slunce vykouzlilo opravdovou romantickou atmosféru. Ta však trvala jen do chvíle, kdy jsme se vraceli zpět a pochopili, že zpět do hotelu prostě netrefíme. Odpolední prázdné uličky se od těch plných lidí a otevřených obchůdků lišili natolik, že původně jednoduchou cestu od hotelu jsme vůbec nepoznávali. A co víc, my jsme si ani nepoznamenali jméno hotelu! Asi hodinu jsme již téměř zoufale bloudili uličkami, až jsme ho konečně našli. Celou dobu jsme kroužili těsně kolem něj!
V. si dal oslavný faláfel (J. bylo stále nedobře). Díky tomu jsme se seznámili s arabem, který vlastnil obchůdek hned vedle hotelu, protože nás pozval, ať si V. sní jídlo u něj na schodku. Přijmeme od něj čaj i jeho "růženec" jako dar a jdeme do hotelu, protože je už pozdě.

Den 4.

Dopoledne nás čeká Azemův palác- 2. pokus :-). Podařilo se, dokonce se dá říct, že to je lepší než mešita. Jsou tu rekonstrukce bývalých pokojů, například speciální pokoj pro nevěstu a tchýni, která ji zaučuje, jak se chovat v nové rodině. Zdá se být mnohem větší horko než předešlé dny. Přes poledne se proto jdeme schovat do hotelu. Odpoledne se vydáváme hledat souq saroujah, knihovnu a info centrum, ale nepodařilo se nám najít nic :-) Respektive z knihovny se vyklubalo knihkupectví, ze souqu jedna špinavá ulice s pár obchody a info centrum bylo zavřené...
Cestou ale při procházení trhu u mešity dostáváme zadarmo pravou tureckou kávu a u jiného obchůdku pár sladkostí, takže nám to na náladě neubere. Naopak, dnes máme pocit, že ti Syřané jsou přeci jen milí lidé. A tak, přestože jsme nenašli, co jsme hledali, objevili jsme zato pěkný syrsko-turecký trh pro turisty u hotelu Four seasons. Hotel je evidentně pro bohatší turisty, jelikož je kolem něj upravený park bez odpadků (jediný ve městě), kde si na chvíli sedáme a pozorujeme chlapce nabízejícího čaj a vodní dýmku lidem, kteří tu posedávají. V. je také nenápadně fotí. Cestou opět potkáváme na ulici policajta, který naprosto zbytečně ukazuje kolem jedoucím autům, že mohou pokračovat v jízdě...vůbec "práce" místních policajtů nás uchvacuje- zejména V.
Vyrážíme na večeři. Ještě jeden pokus místní restaurace, ale dnes se nezadařilo...strašně nás natáhli a nabídka i hygiena byla o dost horší než včera. Jsme z toho dost otrávení (V. poopravil názor n Syřany s tím, že to jsou všechno mafiáni), proto si jdeme spravit náladu do oblíbené kuřárny, kde nás radostně přivítají.
A pak už na kutě, zítra nás čeká cestovní den.

Den 3.

Je neděle, ale nějak vůbec nemůžeme vstát, dokonce i nespavec V. nechce vylézt. Nakonec se po 9.h vyklubeme a po rychlé snídani vyrážíme do ulic křesťanské čtvrti, kde má být podle webu v 11h mše. Hledáme kostel, venku už je pěkné vedro, občas se v ulicích zvedá překvapivě silný vítr. Asi na 4.místech nás posílají ke kostelu, ale nikdy to není ten náš. Jednou to byl syrský pravoslavný, podruhé řecko-katolický... Konečně nacházíme dům s cedulí St. Paul church, na kostel to moc nevypadá, ale přesto neohroženě zazvoníme na zvonek. V okénku se však objeví paní a aniž by nás nechala cokoli říct, vysype ze sebe "No church", "House!" Zřejmě jsme tedy nebyli první, kdo tu hledal :-) Obejdeme hradby, a nacházíme pravou Chapel St.Paul, ta má však do kostela daleko. Je to jen turistická památka, znázorňující výjevy ze života sv. Pavla. Dokonce zde je pravý a původní koš, ve kterém byl sv. Pavel tenkrát spuštěn z hradeb. Na to stáří opravdu zachovalý ;-) Mše se tedy musíme vzdát. vydáme se hledat další turistické místo-dům svatého Ananiáše, který sv. Pavla po Damašské zkušenosti s Kristem přijal. V jeho domku je nyní malá kaplička, kam se dá za vstupné podívat. Když se křivolakými uličkami dostaneme zpět do křesťanské čtvrti, zamíříme do kostela řesko katolíků, kam nás milý stařík pustí n 5 min se podívat a pustí nás na místní turecké wc (přestože J. už slyšela, že v podobných zemích se toaletní papír neháže do mísy, ale do odpadkového koše, takto "naživo" jí to přeci jen připadá poněkud nechutné) Při loučení nás pán obdaruje ještě pár suvenýry.
Přes trh směřujeme k Umayadské mešitě. za 50 SYP dostáváme ticket a J. k zapůjčení jakousi zelenou róbu s kapucí, aby se zahalila. Bosky vstupujeme do mešity, projdeme modlitebnou a V. se marně snaží hledat motivy k focení. Téměř nic zde totiž není. Tedy kromě jakési zelené schránky, kde má být údajně hlava Jana Křtitele (později zjišťujeme, že v Sýrii je takových to míst povíce). Poté si jdeme odpočinout mezi sloupoví mešity. Zde se s námi seznámí jedna muslimská žena, která nás zahrnuje spoustou otázek (jedna z prvních je, zda jsme svoji a zda máme děti), ale také ona nám vypráví osobě. je tam se strýcem, který má rakovinu a přijíždí se sem modlit. Obdivuje také Vítkův fotoaparát. Přátelsky nás potom doprovází k Azemovu paláci, zde už ale budou zavírat, takže dovnitř nemá cenu chodit. Loučíme se s paní a jdeme k hotelu. Když procházíme uličkou plnou dýmek a šlauchů, dostáváme zdarma dva "náhubky".
Chvilku odpočíváme v hotelu a jdeme na večeři do restaurace, která je hned u hotelu. J. si dá zdrženlivě kuře (1/2 za 175 SYP), V. se odvážně pouští do Indian kebab, který obsahuje jakési ostré klobásky, tak uvidíme, co to s ním udělá.
Pak zajdeme naproti do kuřárny na kafe, čaj a nargilu. Jsou zde velmi milí a přátelští, určitě tu nejsme naposledy. A to už je pro tento den opravdu vše.

Den 2. "V Damašku"

Tak letadlo mělo hodinu zpoždění, takže jsme přijeli ve 2h ráno, ale měli tam usměvavého celníka, tak to nebylo tak zlé :-) Na letišti jsme prožili první setkání se syrskými záchodky-samozřejmě tureckými. Potřebovali jsme také proměnit nějaké dolary za syrské libry (SYP), což jsme provedli v omšelé budce s nápisem "bank". Do Damašku jsme dojeli luxusním busem s klimatizací za 75 SYP (i s batohem), ke kterému se lístky kupovaly samozřejmě také ve zcela zvláštní budce. V autobuse nám byly lístky natrženy, přičemž jsme hned dostali nabídku hotelu za 800 SYP. Jelikož jsme byli zpočátku ještě nedůvěřiví a náš průvodce (byť 5 let starý) popisoval ceny o něco levněji, nabídku odmítáme (teda hlavně díky intervenci J.) a po výstupu z busu se sami za pomocí mapy snažíme najít náměstí s hotely popisovanými v průvodci. Sotva se však jen na chviličku zastavíme abychom nahlédli do mapy, hned u nás přibržďuje taxi a následně další a další, takže už si nemůžeme ani v klidu zavázat tkaničku, aniž bychom nějaké nemuseli odmítat.
Kupodivu je to J., která se nechce nikoho ptát (V. by to nevadilo, zřejmě také k pokročilé noční hodině), za což si J. vyslouží poznámku, že je horší než chlap. nakonec však je hledané náměstí úspěšně nalezeno. Tím ovšem teprve začíná to pravé-obcházení hotelů (jelikož ten náš vyhlídnutý zde jaksi nebyl) a smlouvání o ceny. V praxi to vypadalo asi tak, že jsme vždy vyšlapali tři nebo čtyři patra potemnělým a špinavým činžovním domem, vzbudili hlídače v daném hotelu a zeptali se, zda má volný pokoj. pokud neměl, rozloučili jsme se a pěkně ta patra zase seběhli dolů a hledali hotel jiný. Měl-li pokoj volný, tahal nás dotyčný arab nejdříve se na pokojík podívat, by měl větší šanci, že už mu neutečeme, potom teprve nám prozradil cenu. Všechny se pohybovali kolem 1000SYP, takže jsme brzy pochopili, že za dobu, co byl náš průvodce napsán se ceny v Sýrii poněkud zvedli. Postupně jsme změnili strategii tak, že se V. nejdříve asertivně vyptal n cenu, a teprve, když by se zdála přijatelná, šli jsme se na pokoj podívat. Zakotvili jsme již naprosto unavení v nějakém Saudi arabi hotelu za 700SYP s tím, že to je ale pouze chodba přepažená dveřmi. Nicméně pokoj měl dvě postele a klimatizaci, tak jsme konečně asi v 6h ráno ulehli ke spánku.
Vstáváme asi ve 14 hod, sníme domácí tousty a vyrážíme do damašských ulic. Hledáme souq (trh) saroujah, ale ztrácíme se v křivolakých uličkách plných pokřikujících arabů a zahalených muslimských žen. A prostě jen zíráme. Taky se proplétáme mezi auty (J. se bojí, ale V. odvážně po arabském vzoru vstupuje přímo do proudu jedoucích aut). Nakonec objevujeme trh jiný, blízko Umayadské mešity. Procházíme uličky s oblečením, šperky...hledáme kávu a koření. V.hoří nadšením, vše chce ochutnat, koupit, J. se naopak po přečtení různých zvěstí drží zpátky, bojí se jídla a křičící prodavači a tlačící se davy jí spíš nahánějí strach.
Trochu nás (ne zrovna příjemně) překvapila špína a bortící se domy, poslepované hlínou a dřevěnými palisádami (V. byl překvapen míň, jelikož zažil Rumunsko).
Bezradně bloudíme uličkami a nevíme kudy kam, z čehož také vyplynulo rozhodnutí udělat si na další dny pořádný plán!
V jedné uličce jsme potkali chlapečka, který stál u zdi s váhou, který se evidentně živil tím, že za peníz lidi zvážil a přečetl jim,jakou mají hmotnost :-) U toho se hned také událo drama: když jelo kolem auto, chlapeček si váhu nestačil schovat, a ono mu ji přejelo :-( Zůstal tam chudáček bezradně stát, a nějací dva arabové tam přišli, hrkali s ní a zkoumali, jak by šla opravit.
Koupili jme místní chléb a veselou krávu, sníme tuto naši večeři na trávníku a pak zajdeme na arabskou kávu. To bylo dost hustýý!. V. ji nazval asfaltem, zároveň si ji ale zamiloval. Úplně drhla na jazyku, navíc do ní přidávají jakési koření (kardamon), podávají se v pidi šálku (jen o něco větším než jsou ty italské), a asi třetinu z toho tvoří logr, který je tak jemný, že ho prostě pijete. Ke kafíčku i čaji nám ale automaticky podávají vodu, jak vidí turisty, tak dokonce i balenou! :-).
A pak už na kutě, protože chceme brzy vstát...

Den 1.

Rušné ráno, v Praze horko skoro jako v Damašku (asi), byt v troskách...

Ve 14hod jsme ale přeci jen úspěšně odletěli směr Istanbul a tak naše dobrodružná cesta začíná :-)
V 17:30místního času přilétáme do Istanbulu, kde nás čeká asi pět hodin čekání, proto vyrážíme do centra. Tedy do "centra", které odhadujeme pouze podle mapy metra. V tomto domnělém centru pak nasáváme atmosféru, zvuky barvy, chutě..
Vítek je u vytržení :-) Justina mu prý nechce dovolit ani kebab, ani nektarinku (ale ona je pouze dobře poučena o všech možných střevních událostech, takže to myslela jedině dobře).
Absolvovali jsme 1.bázlivý vstup do mešity. Pak jsme se usadili na náměstíčku, kde se V. zalíbil chlapík, obcházející a nabízející čaj (jelikož jsme byli poučeni o úskalích neznámé vody, samozřejmě jsme si jej nekoupili). Také jsme viděli spousty lidí (dohromady tu chodily nezahalené Turkyně:-) se zahalenými muslimskými ženami) a spoustu ulic: třeba ulici plnou holičství, ulici plnou autoopraven, jinou s restauracemi, prostě v každé byl jen jeden typ obchodů... Muži zde vysedávali před obchůdky a hráli deskové hry, prostě nádhera.
A pak ještě čekání na letadlo a odlet do Damašku spojený s první únavou....

Promítání Sýrie - ZMĚNA MÍSTA

Srdečně zdravíme všechny z Vás, kteří se rozhodli se zúčastnit promítání a povídání o naší netradiční svatební cestě do Sýrie.
Promítání se uskuteční v čase avizovaném s jedinou změnou, a tou je místo. Setkání neproběhne v animátorské místnosti střediska, ale v jedné z farních učeben v době salesiánů (za vrátnicí dozadu).
S tím bychom Vás rádi požádali, abyste přišli na čas, nebo se trousili ve větších skupinkách tak, abychom nemuseli stále zamykat a odemykat vstupní dveře. Díky
Na všechny se těší
Justina a Vítek

Pozvánka na promítání

Milí přátelé,

jak jsme slíbili už mnoha lidem (a sliby se maj plnit...), připravujeme pro Vás všechny, kdo budete mít chuť a čas promítání o naší svatební cestě po Syrské zemi.
Abychom Vás trochu nalákali, zveřejňujeme (níže) kus z našeho cestovatelského deníku, ze dne druhého...
Promítání by se mělo uskutečnit v oratoři v Brně Žabovřeskách, v animátorké místnosti, v sobotu 3.10.2009 v 18:30.
Sledujte tyto stránky! Čas i místo se mohou měnit ;-)
Moc se na Vás všechny těšíme!

Justina & Vítek

Pro všechny, co jste byli i nebyli s námi v náš slavnostní den, než budou pořádné fotky, dáváme pár náhledů sem na blog, aby jste se s námi potěšili a znovu zamáčkli slzu v oku...
Děkujeme znovu všem, co nám pomohli, podporovali nás, sdíleli s námi naše radosti, modlili se za nás... i všem, kteří jste přišli a pomohli nám vytvořit jeden krásný den.

Svátost manželství si udělíme v kostele Panny Marie Pomocnice křesťanů v Brně-Žabovřeskách. Je to ulice Foerstrova 2, Brno- Žabovřesky, mapu najdete zde:

mapa