Den 2. "V Damašku"

Tak letadlo mělo hodinu zpoždění, takže jsme přijeli ve 2h ráno, ale měli tam usměvavého celníka, tak to nebylo tak zlé :-) Na letišti jsme prožili první setkání se syrskými záchodky-samozřejmě tureckými. Potřebovali jsme také proměnit nějaké dolary za syrské libry (SYP), což jsme provedli v omšelé budce s nápisem "bank". Do Damašku jsme dojeli luxusním busem s klimatizací za 75 SYP (i s batohem), ke kterému se lístky kupovaly samozřejmě také ve zcela zvláštní budce. V autobuse nám byly lístky natrženy, přičemž jsme hned dostali nabídku hotelu za 800 SYP. Jelikož jsme byli zpočátku ještě nedůvěřiví a náš průvodce (byť 5 let starý) popisoval ceny o něco levněji, nabídku odmítáme (teda hlavně díky intervenci J.) a po výstupu z busu se sami za pomocí mapy snažíme najít náměstí s hotely popisovanými v průvodci. Sotva se však jen na chviličku zastavíme abychom nahlédli do mapy, hned u nás přibržďuje taxi a následně další a další, takže už si nemůžeme ani v klidu zavázat tkaničku, aniž bychom nějaké nemuseli odmítat.
Kupodivu je to J., která se nechce nikoho ptát (V. by to nevadilo, zřejmě také k pokročilé noční hodině), za což si J. vyslouží poznámku, že je horší než chlap. nakonec však je hledané náměstí úspěšně nalezeno. Tím ovšem teprve začíná to pravé-obcházení hotelů (jelikož ten náš vyhlídnutý zde jaksi nebyl) a smlouvání o ceny. V praxi to vypadalo asi tak, že jsme vždy vyšlapali tři nebo čtyři patra potemnělým a špinavým činžovním domem, vzbudili hlídače v daném hotelu a zeptali se, zda má volný pokoj. pokud neměl, rozloučili jsme se a pěkně ta patra zase seběhli dolů a hledali hotel jiný. Měl-li pokoj volný, tahal nás dotyčný arab nejdříve se na pokojík podívat, by měl větší šanci, že už mu neutečeme, potom teprve nám prozradil cenu. Všechny se pohybovali kolem 1000SYP, takže jsme brzy pochopili, že za dobu, co byl náš průvodce napsán se ceny v Sýrii poněkud zvedli. Postupně jsme změnili strategii tak, že se V. nejdříve asertivně vyptal n cenu, a teprve, když by se zdála přijatelná, šli jsme se na pokoj podívat. Zakotvili jsme již naprosto unavení v nějakém Saudi arabi hotelu za 700SYP s tím, že to je ale pouze chodba přepažená dveřmi. Nicméně pokoj měl dvě postele a klimatizaci, tak jsme konečně asi v 6h ráno ulehli ke spánku.
Vstáváme asi ve 14 hod, sníme domácí tousty a vyrážíme do damašských ulic. Hledáme souq (trh) saroujah, ale ztrácíme se v křivolakých uličkách plných pokřikujících arabů a zahalených muslimských žen. A prostě jen zíráme. Taky se proplétáme mezi auty (J. se bojí, ale V. odvážně po arabském vzoru vstupuje přímo do proudu jedoucích aut). Nakonec objevujeme trh jiný, blízko Umayadské mešity. Procházíme uličky s oblečením, šperky...hledáme kávu a koření. V.hoří nadšením, vše chce ochutnat, koupit, J. se naopak po přečtení různých zvěstí drží zpátky, bojí se jídla a křičící prodavači a tlačící se davy jí spíš nahánějí strach.
Trochu nás (ne zrovna příjemně) překvapila špína a bortící se domy, poslepované hlínou a dřevěnými palisádami (V. byl překvapen míň, jelikož zažil Rumunsko).
Bezradně bloudíme uličkami a nevíme kudy kam, z čehož také vyplynulo rozhodnutí udělat si na další dny pořádný plán!
V jedné uličce jsme potkali chlapečka, který stál u zdi s váhou, který se evidentně živil tím, že za peníz lidi zvážil a přečetl jim,jakou mají hmotnost :-) U toho se hned také událo drama: když jelo kolem auto, chlapeček si váhu nestačil schovat, a ono mu ji přejelo :-( Zůstal tam chudáček bezradně stát, a nějací dva arabové tam přišli, hrkali s ní a zkoumali, jak by šla opravit.
Koupili jme místní chléb a veselou krávu, sníme tuto naši večeři na trávníku a pak zajdeme na arabskou kávu. To bylo dost hustýý!. V. ji nazval asfaltem, zároveň si ji ale zamiloval. Úplně drhla na jazyku, navíc do ní přidávají jakési koření (kardamon), podávají se v pidi šálku (jen o něco větším než jsou ty italské), a asi třetinu z toho tvoří logr, který je tak jemný, že ho prostě pijete. Ke kafíčku i čaji nám ale automaticky podávají vodu, jak vidí turisty, tak dokonce i balenou! :-).
A pak už na kutě, protože chceme brzy vstát...